Peťula

Peťan (necelý rok)

Peťulka má sice jenom čtyři roky, ale vyřídilku má lepší než některé dámy ve čtyřiceti. :-)
Ta se v životě opravdu neztratí, její neskonalé herecké nadání s dokonalou expresí ve tváří to jen podtrhuje.

Čtyřletá Peťulka 

Na Peťce se mi hrozně líbilo, jak si uměla sama a velmi barvitě hrát...hodně fabulovala, (což je na její věk zcela normální) ale velmi hezky odkoukala chování svých blízkých, a poté to reprezentovala ve svém hraní.
Děti jsou tím nejlepším zrcadlem nás samých, jen se stačí pozorně zadívat.

Miminko Metůdek
Být s dvoutýdenním miminkem Metodějkem, to bylo jak v pohádce. Strašně krásný pocit, který se jen těžko vypovídá.
Podívat se do očí takovému malému stvoření je tak neskutečně zvláštní a dojemné. Je to jak jedna velká, hluboká studna, kde se v kapkách vody leskne bezbrannost, důvěra, čistota s bezelstností, i nezměrná naděje v šanci na spokojený a lásky plný život.

Páťa
Miminko Páťa bylo jedno z nejhodnějších miminek, které jsem kdy za svou praxi hlídala. (Samotní rodiče při mé otázce, zda si pořídí ještě jedno dítě velmi razantně odpovídali: "Ani náhodou, my víme, že tak hodné dítě už by se nám nikdy nepovedlo, a tak to nebudeme riskovat)
Páťa byl klučina z Irska, takže jsme si užívali vyjížďky s kočárkem po nádherné irské přírodě, poslouchali překrásnou tradiční hudbu a pili Guinness. :-)
/ Ani náhodou, Páťa měl své kvalitní mlíčko a já dala přednost všemu, co bylo nealkoholické a hlavně aspoň trochu sladké, takže jsme hanbili společně irský národ./
S Paťulínem jsem se přesvědčila, že opravdu existují i dětští Andílci. Akorát nevím, jak dlouho mu to vydrží... :-)

Davídek

Miminko Davídek to bylo sluníčko.

Hrozně hodný chlapeček a na svůj věk (4 měsíce) hodně veliký. Při přeměřování jsme zjistili, že má velikost 6 měsíčního dítěte :-)

Davídek byl ještě malý na to, abych si z doby jeho hlídání vzala nějaká závratná ponaučení. Jen jsem si uvědomila, že každý rodič je opravdu jiný. Rodiče Davídka byli velmi úzkostlivý, a to i přesto, že to bylo jejich, již druhé dítě. Musel se držet jen ve speciálních polohách, dodržovat přesně doby krmení, spinkání, přebalování...když zaplakal, tak tatínek hned přiběhl s hadičkou (tehdy jsem ji viděla úplně poprvé) a Davídkovi uvolnil střeva :-)

Často jsem se ptala, jestli plakal vždy opravdu právě z tohoto důvodu.

Jednou jsme na zahradě opékali a přišli sousedi se třemi dětmi, nejmladší mělo 8 měsíců. A tehdy jsem měla možnost zpozorovat, že každý uznává opravdu zcela jiná pravidla. Tato rodina pro změnu preferovala metodu: LÉTÁNÍ. (technika, kdy pomocí speciální techniky s miminky, i většími dětmi, opravdu pomyslně létáme, kupříkladu je chytneme za nohu a točíme jimi nad hlavou, atd. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-ct24/80429-kolarova-sudikova-letani-miminek-je-pouze-fobie-z-neznalosti/ )

Měla jsem docela dlouhý rozhovor s tatínkem, který toto létání se všemi třemi dětmi provozoval, názorně mi to i ukázal na všech třech dětech. (A jedno tedy mohu potvrdit, jeho tříletý syn, který byl na létání zvyklý od miminka si to maximálně užíval, smál se od ucha k uchu, a vyžadoval to znova a znova) Tatínek dětí také zhodnotil, že tato technika všem třem dětem pomohla při kolice a rozvíjení pohybového aparátu, a že žádné gumové hadičky, kterými třikrát denně napomáhají Davídkovi, nikdy nepotřeboval. A samozřejmě v konečném důsledku mu škodí ještě více, protože pracují za něho.

Těžko v tomto hodnotit, co je tou správnou technikou a zda vůbec zasahovat do přirozeného vývoje, když už ale máme díky dnešní technologii a novým znalostem tyto možnosti, asi bych jako při všem volila zlatou střední cestu. A pak intuice rodičů je stejně vždy ta nejsprávnější.

Takže maminky, tatínci, dělejte to, co Vám radí srdce...

Jeníček chalupář 

Jendu jsem začala hlídat vlastně náhodně, (zkrátka bylo potřeba někde zanechat malého caparta, a tak se hned vědělo, kde se bude mít dobře:-) Jeníček se mnou vždy zůstával celé dny až do večera, takže jsme měli hodně času na různé lumpačiny, (což se mu samozřejmě velmi líbilo)ale také na oboustranné poznávání. Byl to takový správný klučina. Když jsme šli za ovečkami, tak za všemi radostně utíkal, a nemohl pochopit, proč se s ním nechtějí kamarádit tak, jak by si on přál. Se slepičkami zkoušel snášet vajíčka, králíky tahal za uši...jakmile zahlédl na zemi ležet (dědou zapomenutou) hadici, tak z něho náhle byl hned pro změnu kačer...Jenda byl hold chalupář každým coulem a už od tak útlého věku.(Bylo mu 22 měsíců) Poznání, které si odnáším z hlídání Jeníčka je docela klíčové. Jeníček byl na svůj věk velmi šikovný, takže už byl učen svou maminkou chodit přes den na toaletu. Seděli jsme tak jednou na zahradě, jedli odpolední svačinu, (zrovna jsem se zakousla do melounu, to si pamatuji jakoby to bylo včera)a Jeníček mamince hlásil, že jde: "AA." Sám si sundal trenýrky a vypínal se dopředu, div nespadl, jak se snažil. Takhle tam cvičil asi tři minuty, když místo zepředu...mu něco vypadlo zezadu. :-) A samozřejmě dobře mířeno, všechno do trenek. (Mně to tehdy přišlo spíše humorné než cokoliv jiného, a i pochvaly hodné, protože se klučík fakt snažil, ne vždycky to vyjde, že jo) Překvapena jsem však byla z reakce jeho maminky, která mu velmi nadala a nechala ho vtom dřepět pěknou řádku minut. Když odešla pro čisté oblečení, Jeníček se zvedl, koukl na mě, radostně se rozesmál a zatleskal ručičkama, při koukání na svůj výtvor. (Bylo to až dojemné) O týden později jsem Jendu opět hlídala, a maminka hned při předávání malého dodávala: "Máme problém s kakáním, byli jsme i u pana doktora a Jeníček se zatvrdil a nechce chodit na toaletu, takže kdyby náhodou chtěl, tak velmi citlivý přístup, mazlit, atd." Věděla jsem ihned odkud vítr vane. A byla jsem velmi rozhořčena tím, jak nevědomost, netrpělivost, necitlivost a zbytečné nároky rodičů, mají nezměrné důsledky na jejich dětech. Jeníčkovi jsem se snažila pomoci, co to šlo, ale již to nebylo vůbec jednoduché. Když se jednou vysype plný košík čisté, dětské svobody, těžko se sbírá zpátky...