Peťula

Peťan (necelý rok)

Peťulka má sice jenom čtyři roky, ale vyřídilku má lepší než některé dámy ve čtyřiceti. :-)
Ta se v životě opravdu neztratí, její neskonalé herecké nadání s dokonalou expresí ve tváří to jen podtrhuje.

Čtyřletá Peťulka 

Na Peťce se mi hrozně líbilo, jak si uměla sama a velmi barvitě hrát...hodně fabulovala, (což je na její věk zcela normální) ale velmi hezky odkoukala chování svých blízkých, a poté to reprezentovala ve svém hraní.
Děti jsou tím nejlepším zrcadlem nás samých, jen se stačí pozorně zadívat.

Miminko Metůdek
Být s dvoutýdenním miminkem Metodějkem, to bylo jak v pohádce. Strašně krásný pocit, který se jen těžko vypovídá.
Podívat se do očí takovému malému stvoření je tak neskutečně zvláštní a dojemné. Je to jak jedna velká, hluboká studna, kde se v kapkách vody leskne bezbrannost, důvěra, čistota s bezelstností, i nezměrná naděje v šanci na spokojený a lásky plný život.

Páťa
Miminko Páťa bylo jedno z nejhodnějších miminek, které jsem kdy za svou praxi hlídala. (Samotní rodiče při mé otázce, zda si pořídí ještě jedno dítě velmi razantně odpovídali: "Ani náhodou, my víme, že tak hodné dítě už by se nám nikdy nepovedlo, a tak to nebudeme riskovat)
Páťa byl klučina z Irska, takže jsme si užívali vyjížďky s kočárkem po nádherné irské přírodě, poslouchali překrásnou tradiční hudbu a pili Guinness. :-)
/ Ani náhodou, Páťa měl své kvalitní mlíčko a já dala přednost všemu, co bylo nealkoholické a hlavně aspoň trochu sladké, takže jsme hanbili společně irský národ./
S Paťulínem jsem se přesvědčila, že opravdu existují i dětští Andílci. Akorát nevím, jak dlouho mu to vydrží... :-)

Davídek

Miminko Davídek to bylo sluníčko.

Hrozně hodný chlapeček a na svůj věk (4 měsíce) hodně veliký. Při přeměřování jsme zjistili, že má velikost 6 měsíčního dítěte :-)

Davídek byl ještě malý na to, abych si z doby jeho hlídání vzala nějaká závratná ponaučení. Jen jsem si uvědomila, že každý rodič je opravdu jiný. Rodiče Davídka byli velmi úzkostlivý, a to i přesto, že to bylo jejich, již druhé dítě. Musel se držet jen ve speciálních polohách, dodržovat přesně doby krmení, spinkání, přebalování...když zaplakal, tak tatínek hned přiběhl s hadičkou (tehdy jsem ji viděla úplně poprvé) a Davídkovi uvolnil střeva :-)

Často jsem se ptala, jestli plakal vždy opravdu právě z tohoto důvodu.

Jednou jsme na zahradě opékali a přišli sousedi se třemi dětmi, nejmladší mělo 8 měsíců. A tehdy jsem měla možnost zpozorovat, že každý uznává opravdu zcela jiná pravidla. Tato rodina pro změnu preferovala metodu: LÉTÁNÍ. (technika, kdy pomocí speciální techniky s miminky, i většími dětmi, opravdu pomyslně létáme, kupříkladu je chytneme za nohu a točíme jimi nad hlavou, atd. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-ct24/80429-kolarova-sudikova-letani-miminek-je-pouze-fobie-z-neznalosti/ )

Měla jsem docela dlouhý rozhovor s tatínkem, který toto létání se všemi třemi dětmi provozoval, názorně mi to i ukázal na všech třech dětech. (A jedno tedy mohu potvrdit, jeho tříletý syn, který byl na létání zvyklý od miminka si to maximálně užíval, smál se od ucha k uchu, a vyžadoval to znova a znova) Tatínek dětí také zhodnotil, že tato technika všem třem dětem pomohla při kolice a rozvíjení pohybového aparátu, a že žádné gumové hadičky, kterými třikrát denně napomáhají Davídkovi, nikdy nepotřeboval. A samozřejmě v konečném důsledku mu škodí ještě více, protože pracují za něho.

Těžko v tomto hodnotit, co je tou správnou technikou a zda vůbec zasahovat do přirozeného vývoje, když už ale máme díky dnešní technologii a novým znalostem tyto možnosti, asi bych jako při všem volila zlatou střední cestu. A pak intuice rodičů je stejně vždy ta nejsprávnější.

Takže maminky, tatínci, dělejte to, co Vám radí srdce...

Jeníček chalupář 

Jendu jsem začala hlídat vlastně náhodně, (zkrátka bylo potřeba někde zanechat malého caparta, a tak se hned vědělo, kde se bude mít dobře:-) Jeníček se mnou vždy zůstával celé dny až do večera, takže jsme měli hodně času na různé lumpačiny, (což se mu samozřejmě velmi líbilo)ale také na oboustranné poznávání. Byl to takový správný klučina. Když jsme šli za ovečkami, tak za všemi radostně utíkal, a nemohl pochopit, proč se s ním nechtějí kamarádit tak, jak by si on přál. Se slepičkami zkoušel snášet vajíčka, králíky tahal za uši...jakmile zahlédl na zemi ležet (dědou zapomenutou) hadici, tak z něho náhle byl hned pro změnu kačer...Jenda byl hold chalupář každým coulem a už od tak útlého věku.(Bylo mu 22 měsíců) Poznání, které si odnáším z hlídání Jeníčka je docela klíčové. Jeníček byl na svůj věk velmi šikovný, takže už byl učen svou maminkou chodit přes den na toaletu. Seděli jsme tak jednou na zahradě, jedli odpolední svačinu, (zrovna jsem se zakousla do melounu, to si pamatuji jakoby to bylo včera)a Jeníček mamince hlásil, že jde: "AA." Sám si sundal trenýrky a vypínal se dopředu, div nespadl, jak se snažil. Takhle tam cvičil asi tři minuty, když místo zepředu...mu něco vypadlo zezadu. :-) A samozřejmě dobře mířeno, všechno do trenek. (Mně to tehdy přišlo spíše humorné než cokoliv jiného, a i pochvaly hodné, protože se klučík fakt snažil, ne vždycky to vyjde, že jo) Překvapena jsem však byla z reakce jeho maminky, která mu velmi nadala a nechala ho vtom dřepět pěknou řádku minut. Když odešla pro čisté oblečení, Jeníček se zvedl, koukl na mě, radostně se rozesmál a zatleskal ručičkama, při koukání na svůj výtvor. (Bylo to až dojemné) O týden později jsem Jendu opět hlídala, a maminka hned při předávání malého dodávala: "Máme problém s kakáním, byli jsme i u pana doktora a Jeníček se zatvrdil a nechce chodit na toaletu, takže kdyby náhodou chtěl, tak velmi citlivý přístup, mazlit, atd." Věděla jsem ihned odkud vítr vane. A byla jsem velmi rozhořčena tím, jak nevědomost, netrpělivost, necitlivost a zbytečné nároky rodičů, mají nezměrné důsledky na jejich dětech. Jeníčkovi jsem se snažila pomoci, co to šlo, ale již to nebylo vůbec jednoduché. Když se jednou vysype plný košík čisté, dětské svobody, těžko se sbírá zpátky...

Flynn

Pro svůj úplně první příběh se vrátím po cestě zpět do mého milovaného Irska. Hlídala jsem tam v jedné rodině tři kluky, z nichž nejmenší měl 2,5 roku a jmenoval se Flynn. A právě tady tento klučina mi dal podnět k zamyšlení...

Jednou jsme si tak hráli, jako každý jiný den. Flynn byl velmi pohodové, klidné a zvídavé dítě. Prozkoumali jsme spolu všechny hračky, které šlo v daném pokoji zrovna zahlédnout. Poté sem se posadila na pohovku, a jen přihlížela, jak si Flynn sám hraje. (Domnívám se totiž, že je rovněž důležité, aby si dítě umělo pohrát i samo, bez potřeby dalšího do party, dětská fantazie je velmi rozmanitá a je škoda ji neustále omezovat našim dospělým, zaškatulkovaným světem - samo dítě si hraje jinak, mnohem významněji a plnohodnotněji než je tomu s námi dospělými, my bychom tu měli být spíše od toho, abychom jej směřovali a pomohli mu udržet vidinu jeho vlastního světa, a to, co nejdéle.)

A tak jsem se tak kochala tím, jak si Flynn krásně hrál s vláčky...

Když ke mně zdvihl oči, pochvalně jsem mu řekla: "Flynn, you are such a good boy, you know how to play so nicely..." (Flyne, ty jsi takový hodný chlapec, ty si umíš tak krásně pohrát.)

Naprosto odzbrojující pro mě byla však jeho odpověď: "Hmmm, I also know how to watch TV nicely..."

(Hmmm, také vím, jak se pěkně dívat na televizi.)

Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že naše děti budou tak šťastné, jak jim jen dovolíme šťastnými být. V dalších dnech jsem více pozorovala denní rutinu rodiny, a po čase mi bylo jasné, odkud se ona, dnes již "posvátná" věta vzala.

Maminka Flynna byla velká perfekcionistka, takže většinu dne strávila leštěním flíčků, které reálně ani neexistovaly, ty flíčky, které zde ale začaly pronikat, byly ty na Flynnové duši, ale ty bohužel neviděla. Zkrátka v době, kdy maminka uklízela, (což bylo většinu dne) Flynn seděl u televize, neboť takto byl zajištěn klid po dlouhé hodiny.

A moje otázka zní, bylo toto dítě šťastné? Jenom proto, že maminka pociťovala větší zodpovědnost za vyleštěnou podlahu než za kvalitu času pro své vlastní dítě, ho odstavovala k této mediální krabici. Důsledkem byly dvě věci - Flynn si po pár týdnech přestal umět hrát, (tudíž ztratil něco tak nesmírně důležitého, co k jeho věku patří, a co je jedinečné zrovna a jen pro určitou etapu v životě) a zároveň se stal neklidným a vyžadoval čím dál častěji svou jedinou zábavu - televizi.

Když se bratři vrátili ze školy a hráli si, i tehdy Flynn raději utíkal ke svému kamarádovi - velké barevné krabici.

A co z toho vyplývá...to již posuďte sami.

o mně

Zdravím všechny rodiče...

Jako úplně nejdůležitější začátek mi přijde, zmínit proč jsem si tuhle stránku vůbec založila. Odpověď je velmi jednoduchá - chci svůj život zasvětit dětem.

S dětmi pracuji intenzivně už přes 7 let. Měla jsem možnost poznat, že hlídat děti není tak jednoduché, jak by se možná na první pohled zdálo...rozhodně ne tehdy, pokud svou práci chcete dělat opravdu důsledně a dobře. To bylo možná právě tím, co mě na této cestě nejvíce povzbudilo a rozhodlo o mém životní poslání. Miluji fakt, že každé dítě je tak krásně originální, tak úžasně své, zahaleno do tenoučké pavučiny tajemství svého, ještě čistého dětství... a mě tak hrozně baví, tu pavučinku života s nimi, nitku po nitce rozplétat, možná, jen na čas poskytnout ten dalekohled, k nahlédnutí do těch lepších dálek. 

Ano, tak to jsem já - 25 letá Barča, která se momentálně snaží přijít na ten správný elixír spokojenosti, pro naše nejdražší - děti. A jak se o to snažím? Vlastně vším, čím to jde...knihami, samotnou praxí, ale hlavně, a to si myslím, je neméně důležité - zamyšlením se celkově nad světem dětí, to jak asi oni myslí, co by si přáli, v čem je jim možno ulehčit, jak co nejlépe prožít ty mezníky v životě, které jsou tak nesmírně důležité a ovlivňuji, jak budoucnost rodičů, tak samozřejmě, a to hlavně, i samotných dětí.

Takže když všichni spojíme síly a budeme se snažit, já, rodiče, děti..tak se nám to jistě povede.