Flynn

Pro svůj úplně první příběh se vrátím po cestě zpět do mého milovaného Irska. Hlídala jsem tam v jedné rodině tři kluky, z nichž nejmenší měl 2,5 roku a jmenoval se Flynn. A právě tady tento klučina mi dal podnět k zamyšlení...

Jednou jsme si tak hráli, jako každý jiný den. Flynn byl velmi pohodové, klidné a zvídavé dítě. Prozkoumali jsme spolu všechny hračky, které šlo v daném pokoji zrovna zahlédnout. Poté sem se posadila na pohovku, a jen přihlížela, jak si Flynn sám hraje. (Domnívám se totiž, že je rovněž důležité, aby si dítě umělo pohrát i samo, bez potřeby dalšího do party, dětská fantazie je velmi rozmanitá a je škoda ji neustále omezovat našim dospělým, zaškatulkovaným světem - samo dítě si hraje jinak, mnohem významněji a plnohodnotněji než je tomu s námi dospělými, my bychom tu měli být spíše od toho, abychom jej směřovali a pomohli mu udržet vidinu jeho vlastního světa, a to, co nejdéle.)

A tak jsem se tak kochala tím, jak si Flynn krásně hrál s vláčky...

Když ke mně zdvihl oči, pochvalně jsem mu řekla: "Flynn, you are such a good boy, you know how to play so nicely..." (Flyne, ty jsi takový hodný chlapec, ty si umíš tak krásně pohrát.)

Naprosto odzbrojující pro mě byla však jeho odpověď: "Hmmm, I also know how to watch TV nicely..."

(Hmmm, také vím, jak se pěkně dívat na televizi.)

Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že naše děti budou tak šťastné, jak jim jen dovolíme šťastnými být. V dalších dnech jsem více pozorovala denní rutinu rodiny, a po čase mi bylo jasné, odkud se ona, dnes již "posvátná" věta vzala.

Maminka Flynna byla velká perfekcionistka, takže většinu dne strávila leštěním flíčků, které reálně ani neexistovaly, ty flíčky, které zde ale začaly pronikat, byly ty na Flynnové duši, ale ty bohužel neviděla. Zkrátka v době, kdy maminka uklízela, (což bylo většinu dne) Flynn seděl u televize, neboť takto byl zajištěn klid po dlouhé hodiny.

A moje otázka zní, bylo toto dítě šťastné? Jenom proto, že maminka pociťovala větší zodpovědnost za vyleštěnou podlahu než za kvalitu času pro své vlastní dítě, ho odstavovala k této mediální krabici. Důsledkem byly dvě věci - Flynn si po pár týdnech přestal umět hrát, (tudíž ztratil něco tak nesmírně důležitého, co k jeho věku patří, a co je jedinečné zrovna a jen pro určitou etapu v životě) a zároveň se stal neklidným a vyžadoval čím dál častěji svou jedinou zábavu - televizi.

Když se bratři vrátili ze školy a hráli si, i tehdy Flynn raději utíkal ke svému kamarádovi - velké barevné krabici.

A co z toho vyplývá...to již posuďte sami.